Historie týnecké kameniny

Koncem 18. století a v první polovině 19. století došlo po celé Evropě k prudkému rozmachu keramického průmyslu. V této době byly výrobky z porcelánu i kameniny do Čech z velké části dováženy z ciziny, převážně z Anglie. Až koncem 18. století se začíná s výrobou kameniny a porcelánu také v Čechách. V blízkosti surovinových zdrojů v severozápadní oblasti vznikly továrny ve Slavkově (1789), v Klášterci nad Ohří (1794). V té době největší byla manufaktura na kameninu v Praze (1793 - 1794) a Týnci (1791 - 1793). Továrny v Praze a Týnci byly zařízeny na výrobu anglického zboží kameninového a to téměř současně v roce 1793. Pražská manufaktura na kameninu byla od počátku velkým soupeřem podniku týneckého, se kterým se nejednou utkala i v úředním řízení.

Vrtbovské období
Daleko od surovinových zdrojů, v Týnci nad Sázavou, založil kolem roku 1791 František hrabě z Vrtby (1759 - 1830), majitel poměrně velkého panství Konopiště-Týnec-Benice, manufakturu na výrobu zboží z jemné kameniny. První provozovny byly v tzv. starém zámku, někdejším to vdovském sídle jeho matky Marie Anny z Vrtby, které si zde zřídila r. 1762 adaptací hradních objektů. Týnecký hrad přestal být totiž v době pobělohorské stálým sídlem vrchnosti a zpustl. Vedle románské rotundy a hradní věže zůstalo ještě několik hospodářských stavení a starý pivovar.

Výrobní místnosti byly umístěny v tehdejším druhém hradním nádvoří v nejsevernější budově postavené nad strání, kdežto v ostatních budovách byly byty pro pracovníky a správce. K účelům továrním byly použity i prostory románské rotundy a středověké hradní věže, kde se mlela glazura. Pro drcení materiálu vodní silou byl přizpůsoben sázavský mlýn pod hradem. Pro přípravu glazur sloužil také mlýnec postavený ze dřeva poháněný koňmi při obvodové zdi hradního areálu.

Náklady na zřízení manufaktury byly velké. Do r. 1796 k tomu věnoval majitel kromě nemovitostí na hotovosti 9.000 zl. Drahý byl také dovoz materiálu. Zkušební výroba začala v Týnci až 7. září 1792. První pracovníci továrny byli převážně Němci, v roce 1795 zde bylo zaměstnáno 54 osob. Několik odborných sil bylo získáno přeplácením zaměstnanců pražské manufaktury, která proti tomu pochopitelně protestovala.

Po roce 1800 povznesla se týnecká výroba podstatně technicky i umělecky. Vyrovnala se anglickému zboží barvou i kvalitou materiálu a provedením. Provozní zařízení známe až z r. 1801, kdy bylo v Týnci úředně zjišťováno v souvislosti s vyřizováním žádosti,aby manufaktura dostala tzv. zemské oprávnění. Podle vyjádření komise byly zdejší provozovny zařízeny dostatečně. Továrna disponovala již 16 plně zařízenými dílnami (velké pece pro hrubé a hladké pálení, pece na malované předměty, šlapačky na zpracování hlíny, anglický stroj na vytáčení knoflíků, velký lis aj.). K nim patřily ještě velké klenuté místnosti pro sklad výrobků a forem. Kromě bytu správce a písaře tu bylo i 13 příbytků pro ženaté dělníky. Počet zaměstnanců činí 60 osob. Odborníci si vydělali 15 - 16 zl. týdně. Roční obrat je 30 000 zlatých.

V Týnci se vyrábělo kameninové nádobí, napodobující barvou i jakostí výrobky anglické, tím měla manufaktura zatlačovat cizí výrobky domácími, které byly i levnější. Týnecké výrobky se více přiblížily zboží anglickému nežli kamenina pražská, byly žlutší, zatímco pražské výrobky byly bělejší a podobnější porcelánu. Týnecké výrobky byly také levnější než pražské. Kromě tohoto nádobí se žlutavým odstínem se tu vyrábělo tmavohnědé, nepolévané, obzvláštní tvrdosti. Nevyrábělo se pouze užitkové nádobí stolní (talíře, omáčníky, teriny, cukřenky, slánky, konvičky a šálky na kávu, čaj i mléko, umyvadla, holicí misky apod.), ale také předměty dekorativní - poprsí, vázy, svícny, busty, figury aj. Týnecké výrobky se vyrovnaly pražským také pokud jde o tvarování a malbu. Za této situace je pochopitelné, že hrabě z Vrtby, jemuž záleželo na prosperitě jeho týneckého podnikání, dosáhl nejen toho, že pražské manufaktuře nebylo uděleno výhradní privilegium na výrobu kameniny, ale také toho, že Týnec dostal v r. 1801 již zmíněné zemské oprávnění a všechna práva s ním spojená. Šlo hlavně o možnost zřizovat sklady ve všech hlavních městech dědičných zemí monarchie, ale i používání ve štítě císařského orla a názvu "c.k. privilegovaná fabrika" (zněl pak K.k.priv.Graf.Fr.Wrtbysche Teinitzer Steingutfabrigue).

Už na počátku 19. století pomýšlel majitel na rozšíření podniku přístavbou. Doba byla zvláště příhodná, byla vyloučená tíživá anglická konkurence. Jistě jen z důvodů finančních se zvětšení odkládalo, až později místo pouhé přístavby nechal postavit hrabě z Vrtby opodál starého hradu novou rozsáhlou tovární budovu - r. 1812 (dnešní kulturní centrum). Starých provozoven na hradě bylo však patrně používáno i nadále (zejména pecí).

Za vlády Fr. hraběte z Vrtby byla továrna na týneckou kameninu mnohokrát vyznamenaná zvláštním čestným uznáním, velkého úspěchu dosáhla na průmyslové výstavě v Praze v r. 1829, výrobky týnecké kameniny byly poslány do Vídně do kabinetu prince Ferdinanda, který měl založenou sbírku ukázek práce domácího průmyslu, atd.

Lobkovické období
Zakladatel továrny, hrabě z Vrtby, zemřel svobodný, bez potomků r. 183O v Křimicích. Panství odkázal Janu Karlovi knížeti z Lobkovic (1799 - 1878), jenž se tak stal i majitelem týnecké továrny. Kníže Lobkovic se snažil udržet výrobu na kvalitní výši a nalézt vyrobenému zboží i nová odbytiště. V této době jsou zaměstnanci továrny jenom tuzemci.

Týnecká továrna se opět úspěšně zúčastňovala průmyslových výstav (v Praze 1831, 1833, 1836, ve Vídni 1839, 1845). Vedle ozdobného malování výrobků setkáváme se u týnecké kameniny záhy též s výzdobou tiskem. Byla na výši již v období vrtbovském (dokonalé tisky byly pochváleny např. na pražské výstavě v r. 1829), nově byla tato technika - modrotisk - rozšířená na počátku lobkovického období. Koncem března 1833 se modrotisk už tak rozjel, že bylo již nutno o novince informovat veřejnost. V r. 1833 s přistoupila k modré barvě také hnědá a zelená, později i černá (krajinky). Týnecké potištěné výrobky prý byly nejzdařilejší v Čechách.

Přestože byla ze strany nového majitele věnována továrně veškerá péče, setkávala se výroba se stále většími obtížemi. Rozšířila se konkurence porcelánového nádobí, které bylo levnější. Začínají se ozývat stížnosti na překážky, které brzdí výrobu a snižují výnos. V první řadě to byla nákladná doprava surovin, které byly přiváženy z poměrně vzdálených míst. Proti ostatním továrnám, rozloženým v blízkosti ložisek hlavních surovin, byla týnecká továrna v citelné nevýhodě. Také stoupající cena dřeva působila starosti. I to souviselo s místními poměry - není tu uhlí. Závažné byly i překážky dopravní, Týnec neměl přímé silniční spojení s Prahou, jezdilo se oklikou přes Poříčí nad Sázavou a potom obtížně polní cestou.Nastal rychlý úpadek výroby. Už koncem r. 1851 se vyjednávalo se státní správou o prodeji týnecké továrny pro jiné využití. Měl tu být zřízen ústav pro duševně choré nebo pobočka pražské trestnice pro ženy. K dohodám však nedošlo. Výroba zápasila se stále většími obtížemi, byla zahájená také vedlejší činnost - výroba drenážních trubek, polévaných dlaždic, drcení kostí na spodium pro konopišťský cukrovar.

Nastalo mírné zlepšení situace v továrně, které však trvalo jen krátce, pouze něco přes pět let. V r. 1865 bylo už o ukončení výroby definitivně rozhodnuto. V březnu prodán tovární mlýn, v listopadu povolen licitační prodej zásob kameniny. V dubnu 1866 byla v soudním rejstříku vymazána firma továrny, od 1. července 1866 přestala právně existovat. Výroba byla úplně zastavena a továrna zrušena. Tak zanikla významná výroba týnecké kameniny, která načas postavila Týnec do popředí v dějinách českého keramického průmyslu.

Budova byla znovu nabídnuta eráru, tentokráte zdarma pro vojenský špitál. Byly s ní však stále potíže. V r. 1869 měla být adaptována opět na trestnici, za 30 let nato na dělnické byty pro brodecké přadláky, později na letní byty. Konečně nalezlo alespoň její pravé křídlo uplatnění po přestavbě na hotel. Levé křídlo bylo dlouho nevyužito, až po druhé světové válce adaptováno na sokolovnu, později kulturní středisko.

Výrobní značky
K rozlišení výrobků jednotlivých továren bylo v r. 1793 zavedeno povinné značení. Značky jsou i dnes jediným spolehlivým vodítkem při identifikaci předmětů. Předměty vyrobené v týnecké továrně byly zpravidla vždy označovány tím, že do ještě měkké hmoty bylo vtisknuto razidlo, jehož písmena se vztahovala na Vrtbu nebo Lobkovice a Týnec. Byla přizdobena příslušnou korunou hraběcí nebo knížecí.

A. Vrtbovské období (do r. 1830), iniciály ve značkách se vždy vztahují ke jménu majitele nebo místa výroby (Wrtby Teinitz):

B. Období lobkovické (1830 - 1866), bylo zachováno značení stejného typu, jako v období předchozím (Fürst Lobkowitz - Wrtby, Fürst Johann Lobkowicz):

C. Dále je známo několik značek, které se vyskytují ojediněle. Vždy obsahují slovo Teinitz a zkratku jména modeléra:

 

Mapa Týnce nad Sázavou v r. 1840 (podle katastrální mapy):

Č. kat. 85 - nová tovární budova, č. 94 - dělnický domek, č. 96 - dřevěný mlýnec glazur, č. 97 - hradní budovy: a) věž, b) kaple, c) starý zámek, nejstarší dílny, d) pec a dílna, č. 103 - mlýn